Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malcolm jednou zorganizoval menší výlet, byl to odpolední koncert v Chelmsfordské věznici. Měli sme přijet ve tři a hrát asi hodinu. Paul si domluvil, že na nás počká až na místě. Přijel totálně nasraný z oslavy s jeho bývalými spolupracovníky. Seděli sme venku před hlavní branou, dívaly sme na tu obrovskou zeď před námi. Nebyly v ní žádné otvory a tak sme si mohli jen představovat co se za ní děje.

Přesně ve tři se brána pomalu otevřela a odkryla vnitřní klec, do které sme byli vtaženi. K mému překvapení sme nebyli prohledáni. Když se brána zabouchla mohli sme projít na dvůr. Byly sme ze všech stran obklíčeni vysokými zdmi opepřenými stovkami maličkých oken z cel. Všechno co sme mohli vidět byl malý kousek oblohy nad námi. Když už ste jednou byli vevnitř, tohle byl jediný vás pohled na vnější svět. Když sme tam tak stáli a dívaly se na tu šedou zeď a kousek oblohy, realita toho být zavřený mě zasáhla. Ta myšlenka mnou otřásla.

Měli sme hrát asi 500 vězňům. Někteří tu byli na doživotí, někteří vrazi a čert ví co dál, ale my sme byly rozhodnutí setkat se s nimi a oni chtěli být svědky koncertu Pistolí.

Jeden vězeň byl pověřen pomáhat nám s aparaturou. Zahltili sme ho otázkama o životě vevnitř. Byl pravý "Jack the Lad" a právě plánoval útěk v zadním prostoru dodávky. Moc sme nechápali jeho snažení, protože měl být za tři týdny propuštěn za dobré chování. Jednou z věcí co řekl bylo to, jak je důležité tvářit se pěkně na bachaře. Myslím, že je to stejné jako venku. Vychází s tebou, když se na ně směješ jako kdyby měli narozeniny.

Když byla aparatura nachystaná, vzali nás do důstojnické jídelny na čaj a sendviče. Byla tam fakt divná atmosféra. Obsluhu tu tvořili vězni a všimli sme si šéfkuchaře, který měl přes obličej odpornou jizvu. Asi někdo opovrhoval jeho privilegovanou pozicí.

Představení mělo začít ve 4:30. Byli sme odvedeni do haly, dolů chodbou , kterou tvořilo několik klecí, některé otevřené, některé zamknuté.

John Ingham (novinář) byl s námi, ale naneštěstí pro něho musel zůstat v zákulisí. Já sem dělal mixáž z konce haly a měl sem ochranku s obušky na každé své straně. Vězni vcházeli do haly a když procházeli, byl sem bombardován slovy "Dej mě cigáro!", "Mohl bys předat venku vzkaz?" atd. Radili mi abych je ignoroval. Vězni si sedali. Zdálo se, že tam mají nějakou nepsanou sedadlovou hierarchii, nejnabušenější chlápek seděl úplně vepředu uprostřed. Byl hlava vězňů, nebo aspoň těch bílých. Na obou stranách seděli jeho stoupenci. Těsně za nimi seděla ve skupině frakce černochů. Ostatní se hrbili na konci, nikdo si něchtěl sedat kolem nich.

Kapela schválně protahovala svůj nástup aby nasrala vězně. Bachař vedle mě říkal: "Nediv se když začnou remcat, je těžké je potěšit." Kapela co tu byla předtím se jmenovala Hawkwind. Měli hrát pět hodin, ale měli strach že je někdo zastaví, vyvolalo by to nepokoje.

Celá věznice jela několik dní po koncertě na tripu, kapela byla podezřelá z toho, že vězňům nějaký propašovala. Nakonec přišel Rotten na pódium, dělal při tom divné gesta. "Tak jo vy bando sráčů, královna vám posílá své uctívané." Kdyby nezačali hrát okamžitě potom, jistě by následoval povyk. Bachaři vypadali velice nervózně, začali si mlátit obuškama do dlaní. Jejich první písnička byla Anarchy a John chytře pozměnil slova, aby víc sedla na situaci vězňů. Na konci písničky propukla salva skřeků a jekotů. John pokračoval se svými urážkami "Proč nejdete domů, když se vám to nelíbí?". Bachař vedle mě říká: "Blbne? Zlinčují ho, jestli s tím nepřestane." Hned potom si stoupl vůdce frakce černochů a zamával na jednoho z bachařů. Měli toho dost a chtěli aby je odvedli zpátky do cel. Hodně vězňů se smálo a padalo hodně komentářů, když je odváděli zpět do cel. Představení bylo přerušené do doby než byli zpátky ve svých celách. Já osobně sem tomu moc nerozuměl. Myslím, že jakákoli zábava je než lepší sedět v cele. Atmosféra se pořád víc uvolňovala když zas začali. Když Paul (pořád nasraný) spadl od bubnů. Myslím, že teď si publikum opravdu získali. Rotten se jich zeptal proč nikdo nevstává aby si zatančil. "Nemůžeme", křičeli všichni, "je to nařízení". "Nevidím žádné nařízení", odpověděl Rotten, "rozbijme tohle zkurvené místo, užijem si výtržností!" Bachaři mávající obušky se zvedli a donutili každého zůstat na svém místě. Zrušili by koncert, kdyby se jim to nepovedlo. Kapela se následující písničku snažila a hlava vězňů si stoupla přes vzdor bachařů. Měl dlouhé blond vlasy a vypadal jako Thor. Bachař co seděl vedle mě říkal, že němá cenu mlátit ho pendrekem do hlavy, prej ji má tak tvrdou, že by se o ni zlomil. Říkal, že kapele to jde a že koncert asi udrží vězně na nějaký čas celkem spokojené. Kapela se bavila a Rotten se snažil vytáčet publikum. Thor se úplně vyslekl a naházel svoje oblečení na pódium. Nikdo jiný se neodvážil si stoupnout. Thor vypadal, že si vychutnává fakt, že si to může jediný dovolit a provozoval nějaký druh kmenového válečného tance aby to zdůraznil. Kapela skončila s obrovským aplausem a vězni byli odváděni do jejich děr skrz chodbu s klecmi. Do jejich dalšího koncertu je asi budou pouštět jen na hodinku, aby si začvili. Nevidí nic jiného z venkovního světa než ten malý kousek oblohy. Byli sme tam jenom tři hodiny, ale už sme chtěli vypadnout. Byl to zvláštní pocit, něco jako klaustrofobie nebo paranoia, která se venku snad rozplyne. Tento pocit konečně zmizel, když se zavřeli poslední dveře a okolo byli ti lidi spěchající za svým obchodem. Auta, autobusy, hospody, atd...jaké vítané znamení to bylo! Znamení, které obyvatelé Chelmsfordské věznice ucítí nejdřív při svém propuštění.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář